Dospělý postoj a síla přítomnosti

Krájím cibuli a houby na omáčku, ale duchem jsem ve včerejším kruhu. Známe se už pár let (kurzy na sebe navazují) a myslím, že můžu říct, že se všichni máme spolu rádi. Včera jsem se pokoušela říct, kudy je potřeba jít dál. I když to nevypadá a i když to trvá. Dívali jste se na mě unaveně a shovívavě a tak znova hledám slova.

Píšu teď především pro vás, milí chagallové a reynkové. A zdravím i vás, milí rubensové a rothkové. Má to být pokus o vysvětlení našeho společného záměru. Pomocí malování a slov chceme formovat naléhající nevědomé a nerozlišené duševní obsahy a poznávat neuvědomované zatuhlé myšlenkové formy. Porozumění umožní uvolnění. To už znáte.

A pak.. zkusíme pracovat s myslí. Budeme se snažit pustit myšlenku dřív, než jako můra doletí k lampě, o kterou se spálí a my zase jednáme, jak máme naučeno. Budeme se pokoušet rozpoznat mechanismus svého obvyklého fungování a tentokrát se nezúčastnit, zůstat v roli svědka. Včera jsme začali.

Záměr letošního podzimního kruhu se skládá už ze šesti vět. K těm, které jsme zkoumali dřív, přidáváme další tři.

• Nemůžeme nehrát, ale můžeme si hrát.

• Nemáme život, život má nás.

• Kolik dřeva, tolik ohně.

• Beru, co je.

• Na co soustředíš pozornost, to podléhá změně.

• Chceš-li změnu, musíš umožnit chaos.

Zdá se, že existujeme v paradoxu, kdy se na jedné straně vyplatí žít, jak nejlépe umíme, a na druhé straně na tom, jak žijeme, nezáleží, protože na svůj život stejně žádný vliv nemáme. Tento kóan nelze vyřešit, ale podle moderního výzkumu vědomí bychom se měli naučit od svého života a osudu poodstoupit, tedy dokázat zaujmout hledisko pozorovatele.

Je-li možné, abychom na svůj život působili, můžeme tak učinit jedině soustředěním na postoj. Zní to jako rada, která je možná dobrou teorií, ale prakticky k ničemu, když se člověku děje něco blbého.

Jako příklad a ilustraci úsilí o změnu postoje a zároveň pokusu o bytí v Bytí jsem včera sdílela svou aktuální zkušenost člověka, který se už tři roky chytá stébla. Jak se z ne, tohle neberu, snažím udělat dobře, tak teda jo, a jak se zároveň pokouším vidět, že to celé je jenom forma, od které můžu poodstoupit. A jak se stále ještě, mnohem častěji než bych si přála, propadám do své vlastní psychické hladomorny.

A taky, že i když to vůbec není lehký, že to pomáhá.

Že nekážu vodu, zatímco bych pila víno. Zažívám to na vlastní kůži. Pokouším se. Teprve. A nemám zaručený návod, jak se to dělá. To nové. Ale tuším, že změna postoje a perspektiva svědka je správná cesta. Jenomže je to takový mindfuck, že to mysl okamžitě zamítne jako nesmyslný úlet. Vyslechli jste mě a asi už to se mnou nějak vydržíte, ale jestli se pochopíme a co se spolu naučíme, to se teprve uvidí. Máme na to čas od Babího léta do Vánoc.

Další práce je za komplexovou úrovní scénářů: Je to jako když už vás nezajímá jen úklid místnosti, už jste našli okno a víte, že se dá vidět ven. Ještě pořád je potřeba uklízet, ale touha už směřuje jinam. Je to práce se všímavostí, soucitem, myslí a přítomností. A hraní si a sdílení.

K vaření jsem si pustila rozhovor s jedním slovenským psychologem, ve kterém se říká zhruba to, co jsem se pokusila včera večer povědět i já: chce to záměr, postoj a přítomnost. Za jeden den šedesát tisíc shlédnutí.

Pro jistotu se ještě ptám internetu, jestli je Maroš Vago, častý host velkých českých podcastů, akceptovaný mainstreamovou psychologií (ne tak docela) a jestli (a co) má jeho "učení" společného s výzkumem profesora Jiřího Horáčka, ředitele Národního ústavu zdraví, jednoho z výrazných představitelů české neurovědy a psychiatrie. Zajímá mě, jestli se mezi světem, ze kterého přichází Vago, a světem neurovědeckého výzkumu dá najít nějaký skutečný průnik. A odpovídá mi AI.

                                                                                                     Ano, mezi moderní neurovědou reprezentovanou prof. Jiřím Horáčkem a učením Maroše Vaga existuje překvapivě silný průnik: Ačkoliv oba muži vycházejí z naprosto odlišných světů (prof. Horáček z exaktní neurobiologie, laboratorních výzkumů a psychiatrie; Maroš Vago z aplikované psychologie a prožitkové moudrosti amazonských šamanů), v popisu toho, jak funguje lidská mysl, ego a jak se léčí traumata, se v mnoha bodech setkávají. Tento průnik se opírá o nejnovější výzkumy psychedelik, neuroplasticity a fungování tzv. klidové sítě mozku (vysvětlení najdete dole pod textem).

Takže mám alibi a můžu vám tenhle osvěžující rozhovor poslat. V následujícíh úvahách se pak ale orientuji už jen na neurovědu, která je přece jenom víc při obyčejné zemi. (Nejméně vědecky formální a nejvíce osobní rozhovor s Jiřím Horáčkem, tedy pokud vím, si můžete pustit tady. Má tři hodiny, ale stejně vám to možná nebude stačit a tak si ho aspoň, tak jako já, dáte víckrát. Na posuvné časové ose jsou vyznačená témata, takže si můžete vybrat, co vás zajímá.)

Ptám se internetového stroje na svobodnou vůli: jestli existuje a jaký vliv na osud člověka má jeho postoj k druhým lidem, k událostem, k sobě, ke světu, k životu.

Ve stručných bodech uvádím několik hutných tezí. Jde o zjednodušené výpisky z rozsáhlejšího textu, který vznikl na základě mých otázek a následné práce s umělou inteligencí. Je to moje vlastní porozumění některým neurovědním souvislostem fungování mozku a vědomí.

Lidské „Já“ i naše postoje jsou neustále vznikajícím vnitřním dějem. Tento děj je však často chaotický, zaplavený emocemi a těžko uchopitelný.

Neexistuje žádná pevná podstata člověka, člověk se tvoří až svými činy.

Pokud „Já“ neexistuje jako pevný objekt, ale neustále se tvoří z vteřiny na vteřinu, znamená to, že jsme plně definováni tím, co právě teď děláme a jaký postoj zaujímáme.

Tou nejvyšší a nejzásadnější aktivitou je vědomá práce s vlastním postojem.

Aktivita začíná v momentě, kdy se člověk v přítomném okamžiku zastaví a aktivuje tzv. metakognici – schopnost mysli pozorovat samu sebe.

Pouhá mentální změna postoje v hlavě nestačí, pokud není potvrzena činem ve fyzické realitě.

Protože „Já“ neexistuje jako objekt, ale jako děj, mozek potřebuje reálnou zpětnou vazbu z vnějšího světa, aby přepsal své mapy (neuroplasticita).

Změna postoje se musí projevit v mikro-krocích: člověk změní své chování, upraví denní režim, odejde z toxického prostředí, narovná záda nebo vykoná drobný čin solidarity vůči někomu jinému.

Aktivita jako architektura budoucnosti: Protože „Já“ neustále vzniká nanovo, každá naše vědomá akce, změna prostředí, kognitivní stopka nebo pohyb v reálném světě doslova fyzicky mění zapojení neuronových sítí. Neexistuje žádné předem dané „osudové Já“, které musíme pasivně snášet. Jsme dějem, a tvarem tohoto děje je naše aktivita.

Jak pro vývoj vědomého postoje a zaujetí hlediska pozorovatele může být prospěšná projektivně intervenční arteterapie? Stroj neví, že jsem arteterapeutka, takže se mnou mluví jako s laikem. Později se domluvíme, že o arteterapii něco vím. Líbí se mu moje metafora o mrtvé a živé vodě a vytváření nové tváře.

Neverbální techniky fungují jako přímý obchvat rigidní sítě ega. Racionální mysl a verbální obhajoby totiž často slouží jako obranný štít, který nám brání uvidět náš skutečný vnitřní postoj. Arteterapie tento štít dokáže elegantně obejít. 

Co dělá projektivní intervence: Vyzve klienta, aby tento vnitřní děj přenesl na vnější médium – prostřednictvím kresby (akvarel, koláž), hlíny, scénotestu nebo rozmístění kamenů v prostoru.  

Vliv na postoj: Vnitřní konflikt se stává hmatatelným objektem ležícím na stole. Člověk už není uvnitř toho zmatku; najednou se na něj dívá zvenčí. Tím se okamžitě aktivuje metakognice, odstup od emoce.

Prožitek sebe jako tvůrce je pro překonání chronické pasivity/bezmoci/nemoci klíčový. Výtvarný akt znamená vědomé zastavení chaotického toku děje.

Účinek mrtvé vody: V tu chvíli emoce „zhasnou“, ztratí svou dynamickou ničivou sílu, protože už nejsou uvnitř těla, ale vně.

Účinek mrtvé vody (náhled): Když člověk do tohoto tekutého, snového prostředí umístí figury vyjadřující vzájemný vztah, iluzivní prostor akvarelu mu umožní zhmotnit hloubku a atmosféru konfliktu (např. tíhu, mlhu, propast mezi figurami). Voda na papíře uschne – situace se obrazně „zmrazí“, a klient získává onen bezpečný, nehybný náhled na realitu, kterou dosud jen slepě prožíval.

Účinek živé voda (transformace a posun): Artefakt, který byl před chvílí symbolem bezmoci, však díky vlastnostem akvarelu umožňuje vrstvení a změnu. Cílenou intervencí – přidáním pigmentu, vymýváním nebo vědomým zásahem do kompozice figur – může člověk přímo ve hmotě proměnit energetický náboj obrazu nebo zasáhnout do symbolické vrstvy obrazu. To, co bylo temné a udušené, může prosvětlit nebo uvolnit. Člověk skrze výtvarný posun zažije hlubokou katarzi, úlevu a návrat vnitřní síly.

Člověk skrze iluzivní prostor obrazu neprovádí jen estetickou tvorbu. Provádí bezpečnou intervenci ve způsobu jakým organizuje svou dosavadní zkušenost. V prostoru metafory prožije novou realitu. A protože ji prožije skrze emoce a tělo (tvorbu), jeho psychika ji může přijmout jako reálnou možnost pro budoucí jednání. Do neuroarchitektury mozku se zapisuje zcela nová prediknitvní mapa - mapa, kde změna je možná. 

Ptám se na mravenčí práci, tj. na nejkritičtější bod celé transformace, kde se terapeutická zkušenost nekompromisně setkává s neurobiologickou realitou. Co když se člověk snaží, ale obvyklé vzorce se nemění, známé situace se opakují?

Mozek funguje na principu minimální energetické náročnosti. Starý postoj (pasivita, podřízení se) sice bolí, ale pro mozek je energeticky „zadarmo“, protože dráha je dokonale zautomatizovaná. Nový postoj (hranice, vědomá stopka) vyžaduje masivní zapojení čelního laloku a obrovské množství glukózy a kyslíku. Únava a tendence sklouznout k starému způsobu chování nejsou selháním vůle, ale přirozeným biologickým odporem mozku vůči energetickému výdeji.

Člověk prochází procesem internalizace, tj. potřebuje trpělivost, aby nový výtvarný vzorec mohl „zažít“. Svůj obraz "nové tváře" má mít v mysli jako kotvu.

Stále nová zadání pro tvorbu, která člověka vedou zpět k jeho hlavnímu tématu, umožňují člověku trénovat jeho kognitivní flexibilitu v různých kontextech.

Když se v akvarelu či koláži objeví nová barevnost – čistší tóny, větší kontrast, nebo odvaha použít barvu, které se klient dříve bál – je to jasný signál, že se probouzí potlačená vitalita. Emoční mapy se rozšiřují. Mozek už nemá strach cítit a projevovat plnou škálu emocí.

Kompozice v iluzivním prostoru je o vztazích, prostoru a moci. Člověk v bezmoci často umisťuje figury chaoticky, tísní je na okraji papíru, nebo nedokáže vyjádřit stabilitu.

Pokud člověk začne intuitivně lépe využívat kompoziční prvky (např. stabilnější těžiště, jasnější vyhrazení prostoru pro svou figuru, harmonické vyvážení prvků), znamená to, že vnitřně integruje nový řád. Už svůj prostor nemusí racionálně kontrolovat. Jeho mozek začíná přirozeně, intuitivně chápat, co znamená mít zdravé hranice, pevný střed a dostatek životního prostoru.

Na začátku terapie bývají symboly často klišé, bezpečné nebo nejasné, protože ego jako záchranná síť (DMN) filtruje vše, co by mohlo příliš bolet.

Co to znamená: Větší odvaha v symbolech (použití archetypálnějších, silnějších, syrovějších nebo provokativnějších obrazů) ukazuje, že důvěra v terapeutický proces a v sebe sama dosáhla hluboké úrovně. Člověk se už nebojí podívat své stínové stránce nebo své reálné touze přímo do očí. Zkratka do nevědomí je volná. Vzniká skutečně „nová tvář“.

Zajímá mě psychologická dospělost: jak se projevuje ve schopnosti mít vliv na životní postoj a udržení záměru?

Teprve zralá osobnost má dostatek vnitřního bezpečí na to, aby od svého ega získala odstup a dokázala se jeho diktátu vědomě "vzdát".

Proč to nejde s nezralým egem: Křehké, neindividuované ego se odmítá pustit kontroly (obrazně řečeno se bojí přidat vodu do akvarelu, aby neztratilo své pevné kontury). Má totiž panický strach, že když pustí kontrolu a zažité vzorce, rozpadne se do chaosu nebo bude pohlceno okolím. Proto v krizi reaguje rigidně a pasivně-proaktivní obranou.

Proč to zralé ego zvládne: Plně dospělá, separovaná existence ví, kým je. Když se taková osobnost ocitne v těžké situaci, její identita se necítí okamžitě ohrožené na životě. Má dostatek vnitřní kapacity na to, aby udělala krok zpět a aktivovala onoho „pozorovatele“. Dokáže se na své vlastní ego a jeho emoce podívat s nadhledem jako na naučený vzorec. 

Z pohledu prof. Horáčka to přesně odpovídá tomu, proč je vědomá změna postoje tak energeticky náročná. Nezralý nebo traumatizovaný mozek nemá na metakognici (odstup) kapacitu, protože veškerou svou biologickou energii doslova pálí v úzkostné obraně hyperaktivní sítě DMN.

Teprve psychologicky dospělý člověk má dostatečně flexibilní mozek na to, aby aktivitu sítě DMN v přítomném okamžiku zklidnil, podíval se na situaci z nadhledu a řekl si: „Tohle je jen starý program mého ega. Já jím nejsem. Můj postoj bude jiný.“

Psychologicky dospělý člověk zná a přijímá různé stránky sebe sama (světlé i temné, vědomé i nevědomé). Umí se sebou mluvit vnitřně laskavě, ne jen kriticky. Nepotřebuje potvrzení vlastní hodnoty zvenčí, i když je otevřený zpětné vazbě. Dokáže navazovat rovnocenné vztahy, ne jen symbiotické (dítě–rodič) nebo mocenské (nadřízený–podřízený). Umí nést konflikt, aniž by musel ničit vztah. Má schopnost empatie, ale i zdravého vymezení. Emoce ho neovládají, ale ani nepotlačuje jejich proud – umí s nimi být, rozumí jejich zdroji a nachází přiměřený projev. Unese frustraci, odklad uspokojení, nejistotu. Postupně integruje své dětské části, stíny, sny i ideály do celistvější identity. Není „hotový“, ale dokáže být v procesu zrání bez potřeby útěku do iluzí nebo závislostí. Rozumí, že život zahrnuje i limity: bolest, smrt, konečnost. Dokáže čerpat smysl, i když není všechno podle jeho představ. Neztrácí hravost a tvořivost.

Psychologicky dospělý člověk má kapacitu na experimentování s postojem Beru, co je.

Nevěsta na koni jede do chrámu. Cesta je rovná a chrám je přímo před ní, přesto není jisté, jak dlouho jí cesta potrvá. Barevné můry létají sem a tam, je těžké si jich nevšímat, soustředit se na cíl a udržet směr. A možná není kam jít, není žádný cíl. Už to tady je. (Nevěsta, klobouk, kůň, lev, chrám, cesta i můry jsou symboly.)

Ať se nám v kruhu daří objevovat a hrát si. A nehledět na můry. Protože svět je takový, jaký si myslíme, že je. Tak zase ve středu!

---

DMN neboli Default Mode Network (v češtině nejčastěji označovaná jako klidová síť mozku) je rozsáhlá skupina navzájem propojených mozkových oblastí, která se aktivuje v momentě, kdy zdánlivě nic neděláte a vaše mysl volně bloudí.

Pojem „obranná síť“ se v čisté neurovědě standardně nepoužívá, avšak psychologové a terapeuti ji takto někdy metaforicky nazývají, protože funguje jako vnitřní strážce naší identity a bezpečí. Její hlavní funkcí je neustále vyhodnocovat minulé zkušenosti a simulovat budoucí hrozby či scénáře.

Hlavní funkce DMN

Když se nesoustředíte na konkrétní úkol (např. práci, učení nebo manuální činnost), řízení přebírá právě DMN a spouští procesy jako:

• Sebereflexe a tvorba ega: Vytváří náš vnitřní příběh – to, kým jsme, jak vnímáme sami sebe a jaké máme hodnoty.

• Mentální cestování v čase: Umožňuje nám analyzovat minulost (vzpomínky) a plánovat či simulovat budoucnost.

• Sociální kognice (empatie): Pomáhá nám přemýšlet o druhých lidech, chápat jejich emoce a domýšlet si jejich záměry.

Proč se jí někdy říká „obranná“?

Tato síť má evolučně za úkol chránit naše přežití. V klidovém stavu nenechá mozek zahálet, ale podvědomě skenuje situaci: „Co se stalo minule? Udělal jsem chybu? Co mě čeká zítra? Jaká rizika musím vyřešit?“ Funguje tedy jako simulátor rizik, který nás má připravit na potenciální nebezpečí.

Odvrácená strana DMN: Hyperaktivita

V optimálním stavu se DMN vypne, jakmile se začnete soustředit na vnější úkol (převezme to tzv. Task Positive Network). Pokud je však DMN příliš aktivní a nedokáže se vypnout, stává se z „obranné sítě“ spíše vnitřní vězení:

• Ruminace: Neustálé dokola se opakující negativní myšlenky, pitvání chyb a pochybnosti o sobě.

• Úzkosti a deprese: Mozek neustále generuje katastrofické scénáře budoucnosti.

• ADHD: Lidé s ADHD mají často potíže s utlumením DMN, což způsobuje, že se jejich mysl neustále toulá, i když potřebují dávat pozor.

  
  

Jak DMN zklidnit?

K potlačení hyperaktivní DMN a úlevě od neustálého přemýšlení pomáhá mindfulness (všímavost), meditace, hluboké soustředění na přítomný okamžik (flow stav) nebo intenzivní fyzická aktivita. Při těchto činnostech se DMN přirozeně utlumí a mozek si skutečně odpočine.

---

A ještě jeden rozhovor: Tomáš Poutník vypráví o síle záměru při zážitcích mimo tělo a v obyčejném pozemském životě.