Tichá dohoda o malinách

Obrázek je výraz bytí. Výtvarno. Tvar. Bábovička v pískovišti. Tvář. Tvoje tvář. Jak tady jsi. Můžeš se podívat. Na něco. Na sebe. Co nevidíš. O čem nevíš. A můžeš si s tím způsobem, jak tady jsi, hrát. Můžeš ho posouvat. Můžeš tvořit. Vytvořit. Vytvářet tvář. Obrátit obraz. Polejt to celý živou vodou, ale nejdřív mrtvou. A pamatuj na prostor. Kde můžeš, udržuj perspektivu a kde musíš, tam ji porušuj.

Obrazový opus, o kterém si budete číst, měl být běžnou koláží. Původně tam měly být jen dvě postavy: nespokojená a dobromyslný. Avšak bylo mezi nimi takové pnutí, že bylo potřeba přidávat další postavy, aby bylo možné najít uvolnění. 

Jde o to, že babka-matka předala dceři tajnou zaklínací dohodu. V ní se žena zavazuje k pokračování v nedůvěře k muži. Protože muž nikdy není dost. Nesplní, neochrání, zmizí, natáhne bačkory. Je potřeba mu neuvěřit. Nespolehnout se. Neuvolnit se. Nedat se.

Jenomže cenou za "smluvní bezpečí" je život na poušti.

Píšu pro vzácné účastníky mých arteterapeutických kurzů, kteří dobře ví, jak komplexní, výživné a cenné jsou koláže. Píšu také pro laskavé ženy a muže, kteří ke mně chodí na terapii a ví o tichých dohodách. A moc ráda píšu i pro všechny ostatní, kteří budou mít chuť se textem pročíst a mít z něj užitek.

Celý obrazový seriál sleduje uvolnění původně strnulého vztahového pole. Bude-li se čtenáři chtít do pozorného zkoumání pohybu jednotlivých figur na koláži, může jejich vývoj sledovat až do úlevné katarze. A nebo je možné soustředit se jen na jednotlivá setkání základních figur, která jsou sama o sobě velmi mocná.

Ať tak, či tak, věřím, že zpráva o tichých dohodách mezi námi a také o blahodárných možnostech práce s obrazem, bude předána.

Koláž je obvykle ruční práce: vystřihování a lepení, tentokrát ale vznikla za pomoci grafického editoru. Obsahuje několik psychických vrstev. Navzájem se vždy vidí jen postavy, které se nacházejí ve stejné vrstvě.  Postavy vznikají jako personifikace pocitu neseného v těle. Je to jako když... A kdyby to byla postava, jaká by byla? Taková? A nebo spíš...? Pak už aspoň přibližně tušíme, koho hledáme a při listování v časopisech nebo v internetové obrazové galerii se ten pocit zpřesňuje a dostává formu. Když se objeví přiléhavá figura, poznáme ji, to mi věřte.

Pojmenovávání emocí a pocitů je velká a důležitá práce, kterou pro dítě dělá rodič. Máma a táta unesou své dítě i s jeho prožíváním. Dítě se cítí viděné, přijímané, zabydlené ve svém těle a ve své rodině. Strukturování pocitů pomocí obrazu se "zapouští" do jiné části psychiky, než kam míří a můžou slova.

Symbol je svou podstatou nekonečný, nevyčerpatelný. O některých jeho vrstvách se můžeme domnívat, že jsme je pochopili, o jiných ani nevíme, že nevíme. Zhuštění několika významů do jednoho symbolu je natolik geniální, že nejde vymyslet.

Tajné zaklínací dohody

Tajnou dohodou máme na mysli nevědomé propojení mezi dvěma partnery ve vztahu. V psychologickém jazyce hovoříme o koluzi, nevědomé souhře dvou lidí, kteří se sice vědomě snaží o harmonický vztah, ale na nevědomé úrovni uzavírají "dohody" o tom, jak bude jejich soužití probíhat.

Partneři do vztahu vstupují s hotovými životními plány vytvořenými v raném dětství. Těmto nevědomým scénářům se nelze vyhnout. Nejde je nemít. Pokud se snažíme "jít jinudy", vytváříme antiscénáře, které jsou stejně tak platné a často směřují právě do toho místa, které jsme chtěli obejít.

Tajná dohoda hraje zásadní roli při samotném výběru partnera, má určující vliv na chování a komunikaci mezi partnery, na rozdělení rolí a odpovědnosti, mocenskou dynamiku, způsob řešení konfliktů, emoční prožívání, sexuální vztah, sebepojetí a sebehodnocení, vztah k původní rodině a reakce na životní změny a krize. (Jürg Willi, Párová terapie, 1998)

Partneři si své zapletení obvykle neuvědomují, což ztěžuje dosažení úlevy. Přáním a zakázkou v párové terapii bývá, aby vztah přestal být "bojovým polem" pro neuvědomované konflikty a stal se prostorem k bezpečnému sdílení a růstu obou partnerů. Aby ve svém vztahu mohli docela dobře žít.

Kdo jsme a nevíme o tom a koho hledáme a nevíme o tom

Motto jarního kurzu areteterapie bylo "Svět je takový, jaký si myslíme, že je". Milena se rozhodla prozkoumat, co, pokud ta věta platí, si od světa objednává. A kde se berou ty sem tam nějaké mouchy. 

Milena má nejlepšího chlapa pod sluncem. Mohla by o něm povídat půlku dne, ale řekla, že pro představu bude stačit pár vět. 

Její muž umí krásně vyprávět. O snech, o filmech, o knížkách. Líbí se mu hezké věci, uznává estetiku formy, vnímá, jak je krása milostivá. Když se Milena ráno vypravuje do práce, vyjede jí autem před dům, jen tak, aby ji potěšil. Kupuje si lego a po nocích si z něj u lampičky staví kytky a plachetnice. Programuje a ty blechy jí, beznadějné, ukazuje. Umí leccos vyrobit. Umí všechno opravit. Umí všechno uvařit. Upeče chleba. Všude se vyzná. Nebojí se. Neztratí se. Je chytrej. Nenáročnej. Je to pěknej kluk. Taky s ním má spoustu dětí, každé z nich je dechberoucí zářivý zázrak. Jsou spolu tisíc let, ale jí to pořád ještě nestačilo. Pocitově by řekla, že jich zatím bylo tak .. šest? 

A tak nechápe, proč se často chová jako ta babka z pohádky o Zlaté rybě. Nespokojená a náročná. Proč pořád používá to svý ale. A nebo proč říká: tak ukaž, cos ulovil. Je zlatá? A teda zejtra bude zlatá? Budeme si moct přát? Budeme v bezpečí?

Je sice rybářova, její otec byl inženýr přes ryby, ale bohužel jen přes ty obyčejné nekouzelné.

Jako všichni ostatní ve skupině, i Milena udělala koláž. Pak ještě jednu a ještě jednu a ještě další. Krok za krokem, papírek za papírkem zkoušela přijít na to, kdo má do koláže patřit a kde má stát. Po třech týdnech si myslela, že má hotovo, ale ukázalo se, že sotva začala. Šlo se dál. A dál. Původně měly být na koláži dvě figury, ale napětí mezi nimi bylo neúnosné a tak přibývaly další a nakonec je jich víc než dvacet. Chtěla pochopit jejich tajné spiklenectví. Co je drží u sebe. Několik týdnů na nic jiného nemyslela. 

Svět je takový, jaký si myslíme, že je

Takové bylo zadání pro práci na koláži. Je to otázka: Jak tady jsem? Jak se mám? Co se děje?

Jaký si myslíme, že svět je? Takový, jaký jej vidíme a zažíváme. Jak se v něm cítíme. Jaké máme vztahy. 

Kde se naše myšlení o světě vzalo? Vzalo se v raném dětství, když jsme ještě byli tak malí, že jsme neměli myšlenky, jen jsme cítili. Co je libé a co je nelibé. Co nás udržuje naživu a co životu neprospívá. 

Raná zkušenost závislosti vytváří něco jako mapu světa: Odpovídá svět na moje potřeby? Můžu v něj mít důvěru? Je mi nakloněný? Je srozumitelný? Nebo nesrozumitelný? Nebo je přetěžující nebo prázdný? Můžu se uvolnit nebo musím hlídat? Obraz pečující osoby (nejčastěji matky) se neukládá jako „vzpomínka“, ale jako způsob bytí ve vztahu. Náš pocit a základní přesvědčení o světě tedy vznikly v dětství.

To znamená, že si svět nevymýšlíme, ale že se nám ukazuje v takové formě, jakou umožňuje náš stav vědomí. Svět, jak je zakoušen, není oddělitelný od vědomí, které ho zakouší. Neexistuje „svět pro mě“ bez způsobu vnímání, emočního ladění, pozornosti. V tom smyslu je svět vždy svět-jak-se-ukazuje (jaký vypadá, že je).

Jiný svět se neukáže, dokud se nezmění pole. Uvidíte, až uvěříte. V akvarelech a kolážích si můžeme prohlédnout, čemu neuvědomovaně věříme.

Jak to začíná tady dole na zemi

Odcházíme ze své původní rodiny a těšíme se, že si vytvoříme vlastní místo k životu. Nepotřebujeme ráj na zemi, ale laskavé prostředí, kde budeme žít po svém.

Eva vlevo si nikdy nekousne.

Eva uprostřed sní o tom, že si jednou kousne.

Eva vpravo nakousne všechna jablka v sadu.

Jednu si, Adame, vybereš.

Mapujeme síly, které působí ve vztahu. Tlak vytváří protitlak, hledá se rovnováha

Postavy v koláži nepředstavují konkrétní osoby jedna ku jedné, spíš komplexové principy, vztahové strategie, vnitřní části a přechodové objekty mezi vrstvami a jsou tady zastoupeny i archetypy. Jedna síla se může objevit v několika figurách zároveň a jedna figura může v různých obrazech měnit podobu, pokud projde vývojem.

První dvě postavy vyplynuly z pocitů, které na Milenu poslední týdny doléhaly. Nelítostná kudlanka a dobrák od kosti. Našla pro ně figury a dala jim jména. Sultánovu princeznu postavila na svou a Labradora na mužskou stranu.

Později uvidíme, že žena princeznu vyvažuje chudinkou, muž hodného psa zlým. Za vnitřní svět ženy tady stojí hned několik postav, další mužské postavy jsou z ženiny perspektivy zatím "nedohledné". Stejně tak, pokud by autorem koláže byl muž, pravděpodobně by dokázal obsadit především své postavy a jen některé partnerčiny.

Rozkvetlá jabloň stísněná ve vyhořelém domě je zprávou o nevědomém základu ženství a vztahovosti v rodovém systému.

Dcera má v koláži několik podob: otcova dcera, matčina dcera, v jiné vrstvě princezna, sotva odrostlá dívka, čtenářka novin, uvolněná mladá žena.

Jako figury v šachové partii postavy stojí na svém místě a zvažují další tah. Jediný nepatrný pohyb by narušil křehkou rovnováhu sil. Jak dlouho se nepohnuli? Sto let?

Stane se v šestém obraze jako když vítr shodí list: do hracího pole vstoupí kočka. Symbol živosti.

V hlavních rolích

Sultánova princezna: Líbím se ti, hodně. Ale dobře se na mě podívej. Vidíš? No, nevadí. Tak si aspoň pamatuj, že jsem tě varovala. Vidíš tu poušť? Tak to je moje práce. I tebe vysuším!

Labrador: Jsem záchranář a pomocník. Jsem tak užitečný a dobrý, že se mi nemůže nic stát. Dobrý den, s čím vám dnes pomohu?

Dobrman: Zmrzačili moje uši, na krk mi dali obojek. Ponížení pálí jako žhavé železo. Zuřím a vím, že jednou se neovládnu. Všechno zničím.

Jabloň bílá jak nevěsta: Ještě chvíli zkusím své květy udržet, ale už něco dělejte.

Král otec: Můj palác je zchátralý a nikdy nebyl jiný. Stojím tu jako tvrdé Y.

Královna matka: Myslím to dobře a tadyhle jsem to sepsala. Hezky do tabulky.

Matčina dcera: Nesnáším matčiny tabulky. Ale lepší nápad nemám.

Otcova dcera: Nevím, co se po mně chce. Tak zatím nosím tady tyhle ryby. Tam a zpátky.

Ubohá: Jsem slabá a na nic se nezmůžu. Někdo se musí slitovat. Prostě musí.

Dívka: Zdá se, že se tady něco děje.

Ta s novinami: Je to tak vzrušující! Ale pro jistotu si ještě chvilku budu číst.

Grogona: Jsem poslední možnost. Přistup a zkameníš! Nebo jak to v té báji vlastně bylo.

Ušatá Perla: Pane bože, co .. to .. je?

Tilda: Vidím tě. Jsi dokonalý. Nic nemusíš.

Králíci: Nic nevíme, jen tady sedíme.

Líza: Je to tak jednoduché.. A příjemné..

Dcera: Je to fajn.

Já: Ahoj králíku. Ahoj všichni.

Rybářovic Eva: Líbíš se mi.

Malinová Gazela: Tak se, zlatíčka, ukažte.

Kočka: Jdu tam, kam jdu.

Vlk: Spolehni se, můžeš.

Tři pahorky v poušti.

Nad silnicí stojí palác pana krále,

král otec stojí nahoře na kopci, v každé ruce velkou rybu.

Na levém kopci je sídlo paní královny. Královna matka je ta babka s koštětem.

V královnině domě roste jabloň, bílá jak nevěsta. Do matčina domu se celá nevejde. Strádá.

Jsou tady dvě mladé ženy, jedna je spíš otcova, druhá spíš matčina.

Na silnici je velké zavazadlo a peřina a polštář,

vypadá to jako něčí domov sbalený do uzlíčku.

Semafor označuje důležité místo příběhu.

Matčina dcera má na sobě červené kalhoty a v ruce drží lano. Dívá se směrem k matce. Matka má namířeno k dceři. Koště přes rameno, zmuchlaný papírový pytel v ruce. Pracovitá žena.

Ví, co je potřeba. Ví to? Otcova dcera je oblečená v gumovém rybářském úboru a stejně jako její otec, i ona nese dvě velké těžké ryby, má jich plné ruce.

Dlouhá větev předěluje prostor. Drží matku stranou.

V jiné psychické vrstvě bez pohnutí stojí Sultánova princezna a Labrador.

Sami v poušti. Proti sobě.

Měří síly.

Do hracího pole vstoupili Králíci. Představují to měkké a cenné u obou hráčů.

Síly musí být vyrovnané a tak přichází další figury:

Slečna v bílém tričku a botách na podpatku je podvyživená tak, že se sotva drží na nohou. Potřebuje ochranu a spoléhá se na Labradora. Že ji uvidí a ochrání. Zachrání.

Jako protiváha k Sultánově princezně přibyl ostrý Dobrman.

Kdo se první pohne? Kdo rozehraje hru, ve které jde o všechno?

Malinově červená gazela na houpačce představuje živost, hravost, erotiku, sexualitu. Není účastníkem hry, ona je archetyp. Je sám Život. Přišla ty dole pošťouchnout, rozeznít, pohnout jimi, poškádlit je. Je jí jedno, jak to dopadne. Ať tak nebo tak, bude to zábavné. Pohupuje se a pobaveně se usmívá: tak se ukažte.

Jejím vyslancem na zemi je Kočka. Kočka o nic nehraje, ona to je.

Malinová gazela sfoukla dolů peříčko a Bílý králík si toho všimnul.

Pohnou se?

Labrador je sice záchranář, ale pravou motivací protistrany jsou maliny. Slečna s novinami - podle všeho sladké maliny zná.

Jinak by si o nich nečetla. A byla by víc oblečená. Škoda, že se schovává.

V poli se objevila mladinká Dívka. Je nalíčená, asi už zkouší být velká žena.

Je sice účastníkem hry, ale spíš přihlíží. Ve svém věku ještě neví, že jde o hodně.

A je tam nelítostná Gorgona, hlídá plyšového králíka. Na koho pohlédne, ten zkamení. Tak bacha!

Pojďme se podívat na další vrstvu, je blíž k povrchu a rámuje pole.

Jsou tady Perla s králičíma ušima a Tilda v lehkém červeném kabátku.

Patří sem ještě třetí postava. Daleko vzadu se z klínu mezi mateřským a otcovským pahorkem vynořuje Já, je daleko, ale i tak jde rozpoznat, že je bílá a červená. Prozatím.

Jeden chybný pohyb a je po všem. Ale tam vzadu..

Kočka se líně se zvedne a přejde do hracího pole.

Pomůže to?

Kočka povolila zataženou ruční brzdu, už to jede.

Na místě, kde seděla, dole pod Malinovou gazelou, je teď Líza, tak říkáme té "kočce", která si sundala tričko a vyhřívá se na sluníčku. Nebude o moc starší než Dívka. Líza je za všech okolností oukej. Oči má přivřené, užívá si tuhle chvíli a skoro jako by předla. Já přišla blíž. Přítomnost Kočky způsobila, že je už také hnědobílá.

Střed pole zatím stojí bez pohnutí. Nikdo se neodvažuje udělat první krok.

Tohle mě pobavilo! Kočka, bez ptaní, jak už to tak kočky dělají, vyskočila na kopec (a zrovna na pahorek pana krále). Jen tak si kouká před sebe a ocasem máchá dole v hracím poli. Zastínila přitom výhled Sultánově princezně a tak ji odstavila ze hry.

!!

Dobrmanovi to sundalo obojek a uzdravilo zastřižené uši.

!!

A děje se toho víc!

Podívejte se na nerudného rybáře. Zblízka vypadá jako gorila. Teď ale vrazil do země tyč se dvěma hedvábnými šátky. Dává znamení, že je tady taky. A že uznává ženské látky!

A na druhém pahorku? Tam se děje zázrak.

Matka a dcera spolu věší prádlo a prádýlko.

Takové spojenectví! Taková symbolická oslava ženství!

Dcera odhodila ryby a sundala gumové žluťáky.

U domu stojí kropáč, asi se přece jenom v téhle poušti našel zdroj vody.

Co bude dál?

Sultánova princezna se díky Kočce "rozpustila".

Napětí povolilo, vyvažování sil pokračuje.

Slečna s novinami odložila čtení a přesunula se ke Gorgoně.

Obě se teď dívají na plyšového králíka, symbol nejzranitelnějšího místa systému.

Vyvíjí se to dobře, ale najde se tady někdo dospělý?

Vztahové zapletení je rozpoznáno, projekce jsou stahovány. Postupně odpadávají další figury. Taška a peřina zmizely. Slečna s plyšovým králíkem (původně schovaná za novinami) objevila živého bílého králíka. Nebojí se Dobrmana, ten si ji se zájmem prohlíží. Je tady Líza, která "je oukej" a tedy nezná stud.

Já přichází trochu blíž.

Kdyby tady ještě pořád byl semafor, svítila by zelená.

Figury ze hry se rozpustily. Neoživují je obranné mechanismy a strategie přežití.

Já se z klína mezi rodičovskými pahorky dostala až sem, na místo, které obývá malinová Gazela.

Je oblečená v barvách Kočky. Hnědá a bílá.

Dobře se podívejte, co má Já v kabelce. Není to náhodou plyšový králík? Drahocenný přechodový objekt?

Plyšový a živý králík se potkali. Já je dospělá.

Otcova dcera s rybami se rozpustila a už tady není ani Matčina dcera s lanem.

Na jejím místě je Dcera, která zná Králíka.

Její podoba je téměř identická s Já. Není tady žádný rozpor. Žádná úlitba tiché dohodě.

Královna matka se nevrhá do pole s koštětem, aby něco zametla a v ruce už nesvírá dávnou tichou dohodu sepsanou na pytli od kukuřice. Nese košík plný malin, vychutnává si malinovou zmrzlinu a maliny jí leží v cestě.

Tahle hra se hrála kvůli studu a strachu z měkkosti a pravdivé lásky.

Začala už kdysi na dvou pahorcích, v rozpadlém královském paláci a ve vypáleném domě královny.

Na spoluhráčově straně se rozpustil i Labrador a Dobrman, zůstal jen Hnědý králík. Už nečeká uprostřed pole, co bude. Ohlíží se na muže, ke kterému patří. Ví o sobě.

Na muže se dívá i Perla. Hledí přímo do jeho očí. Milena dlouho nerozuměla jejímu pohledu. Je to vzdor? Nebo strach? Nebo zvědavost? Má králičí uši, tím chce asi říct, že je měkoučká a křehká. A v uších má perly, to znamená, že je vznešená a silná. Ale jak se dívá! Co asi vidí?

A pak nám to došlo! Takhle by se dívala třeba ..a nesmějte se.. třeba na gorilu. Na gorilího samce. Na savce vzhledem i chováním blízkého člověku a zároveň zvíře, které má strašlivou sílu. Dívala by se zmateně. Nejistě. Takhle se žena dívá na muže? Na to hluboko uložené v něm? Kterého z těch dvou psů uvidí?

Jsi přítel? Nebo nepřítel?

Použiješ svou sílu, abys mě ochránil nebo abys mi ublížil?

Ví to vůbec on sám?

Tohle ověřujeme v tichých dohodách? To je jejich účel?

A jak by se asi díval muž na to hluboko uložené v ženě?

Když odložím zbraň, jsem s tebou v bezpečí?

Nasytíš mě? Nebo mě pohltíš?

Kam se dívá Tilda? A jaká je?

Tilda je červená. Ne malinově, ale sytě.

Má energii. Sílu. A zároveň je zdrženlivá. Má kapacitu svůj pohled obrátit dolů, směrem k dítěti muže.

Vidět ho, jaké je.

A zároveň ho nezachraňovat.

Nechat ho jemu.

Na místě hodného a zlého psa je tady Vlk.

Naše představy o vlkovi jsou mylné.

Vlci žijí v dobře organizovaných smečkách, které připomínají rodinu. Jsou velmi pečující, navzájem komunikují a podporují se.

Jsou velmi dobře přizpůsobiví přírodním podmínkám.

A zároveň jsou typickými představiteli přirozeného instinktu.

Také Vlk se dívá na muže.

Je vyslancem živosti Života na mužské straně, stejně jako Kočka na ženské.

Díky spojení s přirozeným principem, ke kterému se mohou vztahovat vnitřní části psychiky

se v mužově poli mohou dít věci, které uvolňují obranné mechanismy a strategie přežití a ukončují hru.

Ještě potřebumeme postavu, ke které se muž může vtahovat srdcem.

Hledáme někoho, kdo se dívá a čeká.

Rybářovic Eva

sedí na rybářské židli a v ruce drží udici.

Má na sobě kočičí barvy - hnědou a bílou, boty červené jako malina a překvapivě také tyrkysový klobouk,

díky kterému je celý tenhle barevný akord tak trochu aztécký.

Tyrkysová (Chalchihuitl) je barvou nejvyšší vzácnosti.

Symbolizuje vodu, plodnost a rostoucí rostliny.

Tohle prostě nejde vymyslet hlavou.

Ještě je tady jedna postava. Stará indiánka.

Je až vzadu na horizontu, ta drobná skvrnka vlevo.

Jde vzpřímená, vypadá lehce pobavená, je celá malinová. Vnímá tělo, jeho cítění, prožívání.

Je ponořená v přítomné chvíli.

Bez vysvětlování, bez konceptů.

Teď.

Jen přes rameno má přehozenou bílou košili,

jako právě kolem letící myšlenku.

Takové to je než sestoupíme klínem mezi dvěma pahorky?

Takové to bude až se z téhle silnice v poušti budeme vracet zpátky?

Stane se z nás malina.

Našli se a i po létech jsou stále spolu.

Adam ukazuje někam nahoru na kopec

a Eva se zamyšleně dívá na rozpálenou silnici.

Dávná tichá dohoda napsaná na pytli od obilí,

předávaná z matky na dceru,

už neplatí.

V kameninovém tyglíku se vzorem ryb je voda. Pitná voda na poušti.

ČLÁNEK VZNIKÁ POSTUPNĚ A ZATÍM JE NEDOKONČENÝ. PROSÍM ČTENÁŘE O TRPĚLIVOST.