V poměrně krátkém období devítiměsíčního těhotenství se ve všech generacích dvou rodů uvolňují všechna dosavadní místa s jejich právy a povinnostmi a vývojovými úkoly, aby v nich mladší generace vystřídala tu starší, vznikají nové vrozené a získané vztahy plné nepokojného ustalování a sžívání. Kolem dítěte, které se brzo narodí, se dává do pohybu celá vztahová síť a každý v ní dostává své nové respektované místo. 

Máma je jako země, ze které se vše pozvedá, bez ní není nic. Několik prvních týdnů a měsíců po narození se dítě stále cítí být její součástí, matka je vyživuje tělesně i emočně. Její schopnost naladit se na své dítě zakládá celoživotní identitu člověka, určuje, jakým způsobem se dítě a později dospělý člověk cítí ve světě. Máma svou lásku dává bez podmínek, důvěřuje, ochraňuje. Dítěti svým nastavením říká: zůstaň u mne, postarám se o tebe. Mateřská péče je blahodárná, může jí však být málo a nebo jí může být moc. Posledním úkolem matky je své mateřství uzavřít a dítě s důvěrou propustit.

Dítě se v průběhu jediného roku postaví na vlastní nožičky a porozumí základním výrazům lidské řeči.  

V dalších několika málo letech se vyvinou jeho psychosociální orgány do té míry, že bude schopno experimentovat se vztahy mimo rodinu (nastoupit do školky a do školy). Své rodiče, mámu a tátu, bude potřebovat až do své psychosociální dospělosti. Do jeho šesti, dvanácti a osmnácti let budou všichni tři mít plné ruce práce. Dítě bude na své cestě za dospělostí vděčně přijímat máminu trpělivou podporu (vše je dobré tak, jak to je) a tátovo pobízení (musíš jít).

Táta je od první chvíle pro rodinu nepostradatelný. Chrání ji před okolním světem, podporuje mámu. Máma se díky němu může plně soustředit a naladit na dítě. Později táta vybízí dítě k odvaze zkoušet nové věci, svým postojem a mužským jazykem je vyzývá, aby udělalo další krok. Táta představuje most mezi akceptujícím prostředím rodiny a vyžadujícím vnějším světem. Je-li máma jako země, táta je jako nebe nad ní, vede dítě k horizontu. Svým laskavým a pevným nastavením dítěti předává zprávu: musíš jít dál, zvládneš to, doprovodím tě.
 

Postoje matky a otce k dítěti odpovídají vlastním potřebám dítěte. Novorozeně potřebuje matčinu nepodmíněnou lásku fyziologicky i psychologicky. Od šesti let začíná dítě potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Posláním matky je, aby dala dítěti pocit bezpečí v životě, posláním otce je dítě učit, vést je k tomu, aby se umělo potýkat s problémy, před nimiž se octne v té společnosti, do níž se narodilo. V ideálním případě se matčina láska nepokouší bránit dítěti v dospívání, nepokouší se odměnovat bezmocnost. Matka by měla věřit v život, nebýt přestarostlivá a nenakazit dítě svými obavami. Částí jejího života by mělo být přání, aby se dítě stalo nezávislým a aby se nakonec od ní oddělilo. Otcova láska by se měla řídit principy a nadějemi; měla by být spíše trpělivá a shovívavá než hrozivá a autoritářská. Měla by dávat vyrůstajícímu dítěti stále rostoucí vědomí vlastních schopností a nakonec mu dovolit, aby se stalo svou vlastní autoritou a obešlo se bez autority otcovy. 

Dozrálý člověk se dostane do stádia, kdy je sám sobě matkou a otcem. Má jakoby mateřské a otcovské vědomí. Mateřské vědomí říká: "Není žádná chyba, žádný zločin, který by tě mohl zbavit mé lásky, mého přání, abys byl šťastný." Otcovské vědomí říká: "Jednal jsi nesprávně, nemůžeš se vyhnout důsledkům svého nesprávného jednání, a hlavně se musíš změnit, abych tě měl rád."

Vyzrálý člověk se osvobodil od vnějších postav matky a otce a vybudoval je v sobě. Mateřské vědomí vybudoval na své vlastní schopnosti k lásce a otcovské vědomí na svém rozumu a soudnosti. Vyzrálý člověk miluje mateřským i otcovským vědomím, ačkoli se zdá, že si navzájem odporují. 

 

Tento vývoj, v němž připoutání k matce je postupně nahrazeno připoutáním k otci, až nakonec dojde k syntéze obojího, je základem duševního zdraví a podmínkou dosažení zralosti. 

 

— Erich Fromm, Umění milovat 

Po celé dětství dítě vykonává pohyb mezi mámou a tátou. Svou zkušenost s matkou a otcem bude už navždy promítat  

do celého světa. Všichni tři musejí spolupracovat a vydržet frustraci, že dítě na chvíli neleží ani v jedné náruči dost jistě. Jeden druhému nemůže pomoci tak, že by jeho úkol vzal na sebe. Pomáhá dvěma ostatním tím, že plní, co je jeho vlastním úkolem. 

— Ludmila Trapková, Vladislav Chvála, Rodinná terapie psychosomatických poruch a Rodinná terapie a teorie jin-jangu

Zdravá rodina  je soudržná a stabilní, současně však respektuje autonomii každého jednotlivce. Umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost v myšlení a hodnocení. Zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti, sounáležitosti a vzájemnosti. Zdravá rodina je pružná ve vztahu k okolí, schopná kreativně řešit situace, které přináší život, reaguje na ně adekvátně. Mění svou strukturu, vztahy rolí a pravidel. Její členové si navzájem vyjadřují podporu, zájem a zaujetí při společných rozhovorech a činnostech. Vedle adaptability a tvořivosti je také důležitá stabilita systému - "přes všechny změny jsme to stále my". 

— Lenka Šulová, Raný psychický vývoj dítěte

606 242 630

Poliklinika U Tří lvů

U Tří lvů 294/4

​České Budějovice

© 2016 - 2021