Jasmína je vitální, povzbudivá žena. Žije sama ve velkém domě ve vesnici na okraji města. Ovdověla, když jí bylo padesát let. Zvykla si, nestěžuje si, zatím všechno zvládá. Její dcera a syn mají své vlastní rodiny, Jasmína má pět vnoučat, nejmladšímu z nich je dvanáct.
Jasmína je šest let v důchodu. Během své kariéry se vypracovala a posledních patnáct let zastávala manažerské pozice ve dvou větších výrobních podnicích.V zaměstnání na ni bylo spolehnutí, kolegové ji měli rádi, dosud se s nimi, a také se svými spolužáky z vysoké školy, pravidelně vídá.
Jasmína se raduje
Jasmína je obdivuhodně optimistická bytost. Na všem se snaží vidět to hezké. Dokáže najít náplň svého času, nadchnout se pro ni, obklopit se lidmi. Jeden čas se zabývala houbařením, byla členkou mykologického klubu. Má ráda přírodu, je aktivní členkou turistického klubu, mezi turisty má hodně přátel. Angažuje se v obecním dění v místě svého bydliště, pomáhá lidem (vyplňuje pro ně daňová přiznání, vyřizuje jejich úřední záležitosti, na tři týdny vzala k sobě domů psa, když byla jeho majitelka v nemocnici).
Stará se o svůj dům a zahradu a o prázdný dům po svých rodičích, kde v maštali chová bílé slepice. Peče koláče a dorty pro svá vnoučata. Její největší vášní jsou v posledních letech byliny. Ujede za nimi na kole velké vzdálenosti, raduje se z pestrosti nasbíraných druhů, suší je a prodává. Nehodnotí svou práci množstvím vydělaných peněz, ale množsvím krásy a svobody, kterou při sběru kytiček zažívá.
Jasmína válčí
A také, jak říká, vede už řadu let několik válek s úřady. Píše senátorům, ombudsmanovi, několikrát vystoupila na schůzi rady Města, kde úředníky konfrontovala s jejich liknavostí a nekompetencí v záležitostech správy její obce a krajského města a také s nesmyslně předraženou cenou konkrétních veřejných zakázek. Její velké téma jsou vdovské důchody, je rozhodnutá bojovat za logiku a spravedlnost, jak jen to půjde.
Jasmína užívá léky na srdeční arytmii a na snížení krevního tlaku. Před pěti lety si nechala vyoperovat žlučník.
Jasmína strádá
Jasmína má už nějakou dobu těžší období. Před dvěma lety si poranila meniscus v levém koleně, další rok i v pravém. Podstoupila dvě operace, bohužel pokaždé krátce po návratu z nemocnice meniscus znovu prasknul. Už dlouho žije s bolestí, musela se vzdát turistiky, po poslední operaci chodí opatrně o dvou berlích. Ráda by dostala umělé klouby, ortoped však totální endoprotézu nedoporučuje s odůvodněním, že stupeň poškození kolenních kloubů artrózou je nízký, přetržené meniscy navrhuje znovu řešit dalšími artroskopiemi.
Aby toho nebylo málo, tak i její starý pes si před měsícem nepříjemně poranil nohu. Musí mít několik týdnů sádru, vrávorá, navíc špatně vidí, k Jasmíně bývá nepřátelský, vrčí a kouše, ona se o něj přesto oddaně stará. Kvůli psovi a také kvůli své omezené pohyblivosti se Jasmína příliš nedostane mimo domov. Navrhla jsem jí, ať se tedy prozatím věnuje malování.
Jasmína maluje
S Jasmínou jsme se nad obrázky zatím potkaly teprve dvakrát. Když přinesla první čtyři, docela pobaveně mě zaplavila stížnostmi na malování a na vodovky. Řekla, že v životě toho dělala už hodně, ale nikdy nic tak hrozného, a že obrázky se vůbec nepodobají tomu, co ve skutečnosti chtěla namalovat. Vysvětlovala mi a popisovala, co na obrázcích správně mělo být.
První obrázek má název Já poslední dobou. Jasmína namalovala sebe, jak doma pečuje o svého nemocného psa. Namalovala ho se zvednutýma ušima, takhle mu totiž prý vlají, když se vzteká. Namalovala misky s vodou a psím jídlem a také obraz, který visí nad postelí v její ložnici. Moc ráda na podzim sbírá plody šípku a tak na obrázek sobě pro radost dala šípkový keř.
S obrázkem byla nespokojená. Měla pocit, že se jí vůbec nepodařil, takže, podle svých slov, druhý obrázek jen tak pokryla symboly.
Na další čtvrtku Jasmína namalovala zelená vrata. Jsou úplně nová. Jasmína je ráda, že venkovské stavení po její rodičích, které je stále těžší alespoň zvenku udržovat, má po létech zase pořádná fungující vrata. Nalevo od vrat je stará hrušeň, napravo je keř a o zeď opřená motyka.
Čtvrtý obrázek je vzpomínkou na výlet do Českého středohoří, který Jasmína podnikla před několika lety. Namalovala ohniště, přístřešek, krtinu, kamenný stůl. Má ráda zvířata a tak namalovala i malého ježka.
Jasmíniny obrázky jsou tak trochu oslavou neužitečnosti. Neměla pro mě příliš trpělivosti a chtěla už jít dělat něco pořádného. Jenom zlehýnka jsme se dotýkaly významů, které její malování možná přineslo. Nakonec mi přece jen věnovala trochu pozornosti, když jsem se, jen tak sama pro sebe, nahlas zamyslela, co že by to mohlo podlamovat Jasmínina kolena.
Pod čím se Jasmíně podlamují kolena
Dívám se na obrázek se zelenými vraty a vidím pevnost. Vnímám nedůvěru a velké odhodlání pevnost chránit. Pokud se ke mně chcete dostat, budete muset použít motyku, vzkazuje Jasmína.
Ráda bych tu holčičku, která se od deseti let starala o domácnost a také zamilovanou a zároveň nejistou nevěstu, mladou studující matku i zralou a až příliš užitečnou ženu uvnitř pevnosti pozvala ven. Pověděla bych jí, že tady venku, na druhé straně vrat, je všechno v pořádku, není tu nic a nikdo, proti komu by se potřebovala bránit. Nemusí sebe a ani nikoho dalšího už ochraňovat, vlastními silami udržovat vysoké zdi vzpřímené a fungující.
Pojďme se podívat, jak to vypadá venku, tedy na čtvrtý obrázek. Kolem studeného ohniště jsou tři objekty, připomínají geometrické útvary, trojúhelník, polokruh, čtverec. Jsou racionální a příliš velké pro perspektivu malého ježečka. Přes ostré zuby kopců se nedá přejít. Nad kopcem napravo se vznášejí černí ptáci.
Ráda bych se zeptala Jasmíny, jak se ježeček asi cítí a jestli se tak někdy cítí nebo cítila ona, ale ještě počkám, zatím by mě neslyšela.
Dívám se na šípkový keř na obrázku Já poslední dobou, trochu svým tvarem připomíná postavu, hlavu, trup, nohy. Šípek dává červené nakyslé plody, zdravé a užitečné, kdo je chce sklidit, musí se vyhnout trní. Kdo by byl pan Šípek?
Je tady také obrázek se symboly. Připomíná bílou plachtu potištěnou racionálními znaky. Co asi plachta přikrývá? Jak často ve svém životě dala Jasmína přednost rozumnému řešení? Co při tom získala a co ztratila?
Je tam venku bezpečno?
Když jsme se setkaly podruhé, Jasmína se se mnou podělila o obrázek na téma Moje malé války. Scéna, kterou zobrazila, se odehrála někdy na jaře. Přijeli úředníci z Magistrátu aby prozkoumali žádost jednoho z obyvatel vesnice odkoupit od Města část příjezdové cesty. Úředníci by mu ji prodali, ovšem jedině za cenu několikanásobně vyšší než je cena v místě obvyklá. Navíc bezdůvodně předjímají, že na podzim si pán dozajista bude stěžovat na padající listí.
Tentokrát měla Jasmína z obrázku radost, podařilo se jí vyjádřit, co si předsevzala. Líbila se jí kaplička, kterou pečlivě vyobrazila podle skutečnosti. Tři postavy napravo jsou úředníci. Jeden se schovává za stromem, další mává popsaným lejstrem, jedna osoba se sklání a zblízka zkoumá příjezdovou cestu. Nalevo namalovala souseda, kterého se přišla zastat. Ona sama stojí uprostřed, opírá se o berle, celé dění má přehledně před sebou. (Napadá mě, jestli Jasmína používá vyjmenované strategie: schovat se, útočit, ohnout záda.)
Obrázek působí příjemně, živě, vnímáme, že se na něm odehrává příběh, zajímáme se o jeho účastníky. Jasmína je pro své spoluobčany dobrá víla, bezmoc a nespravedlnost špatně snáší a tak všichni ve vesnici ví, že když potřebují, mohou se na ni obrátit a ona pomůže, bojuje.
Jako by Jasmína přes zeď svého opevnění vyhazovala (naježenou) průzkumnou sondu s otázkou: „Tak co, už je venku bezpečno?“ Díky svému zaujetí bezprávím a své ochotě bojovat, se však znovu a znovu utvrzuje, že zdi ve kterých se opevnila, je potřeba s vynaložením veškerých sil držet a podpírat. Svět tam venku je nespolehlivý, ohrožující. Ona se ale postará. Dokáže to. Dokáže to i pro ostatní. Nenechá nikoho té osmihlavé sani napospas.
Vzpomněla jsem si teď na našeho malého králíčka, který se moc rád mazlí, ale neumí si o pohlazení sám říct. Doufá, že ho pochovám, ale když ke mně běží, aspoň trochu vypustí hrůzu a zavrčí, nemůže si pomoct. Dobře ho znám a tak ho nebojácně hladím, on se jen tetelí, olizuje mě, vydržel by tak celé hodiny.
Paradox alchymie
K nepravostem a nespravedlnostem v našem světě dochází a je velmi potřebné nezůstávat lhostejnými, zajímat se, pomáhat a konat. Na stole jsou různé záležitosti, Jasmínu oslovilo téma vdovských důchodů a ona byla natolik pozorná, že své téma rozpoznala. (Možná i tady platí věta Malého Prince: „Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“) Jasmína vytvořila s tímto tématem spojenectví a teď by mu chtěla posloužit.
Už trochu mimo rámec práce s obrázky mě napadá: Co když nejlepším způsobem jak měnit svět, není boj za něco nebo proti něčemu. Co když účinně může působit jen ústřední paradox alchymie, a sice, že aby člověk získal magické (svět přeměňující) síly, musí upustit od nutkání něco si vynucovat a dobývat. Co když je to tak, že abyste cokoli změnili, musíte tomu dovolit, aby to změnilo vás. Jasmína může přinést ulehčení vdovám a vdovcům jen tehdy, když proměnou sebe samé umožní proměnu špatně nastaveného zákona. Už dál nebude přilévat žluč do ohně, ale čistou vodou ho uhasí. Rozumnému člověku to zní nepravděpodobně, ale my ostatní, co my jen víme?
Jak se ale má změnit člověk, který je, tak jako Jasmína, velmi pracovitý, laskavý k lidem i ke zvířatům, nestěžuje si, zdravě se stravuje, tráví hodně času prací pro druhé, má dostatek pohybu, pobývá na čerstvém vzduchu? Co ještě se po něm chce?!
Bůh ví. Možná máme změnit látku, ze které jsme zhotoveni. Zjemnit, zlehčit, zprůchodnit. Třeba se po nás chce, abychom se uvolnili, rozpustili si vlasy, nedělali si tolik starostí, abychom si víc všímali pocitů, svého dechu, abychom si uvědomovali a propouštěli své myšlenky, abychom chtěli méně vykonat a více hledali vnitřní jistotu a vedení. Pro člověka, který teprve začíná, ta slova zní hodně abstraktně. Ale kdo to zkusí, zjistí, že na nich něco je.
Co může pro Jasmínu udělat malování?
Jak už poznala, může ji vystavit symbolickému a účinnému zoufalství z její vlastní ne-moci utvářet dění na obraze podle její představy. Jasmína bude používat barvy a vodu, zástupce emocí a živelnosti. Na obrázku bude provádět symbolické úkony, bude bořit zdi, bude si malovat půdu pod nohama, bude se přibližovat k ostatním postavám, a také se od nich vzdalovat, bude experimentovat s krajinou, s horizontem (událostí), bude se vzdávat potřeby malovat obrysy, protože se zabydlí v procesu tvoření a opustí kontrolu. Malování jí nabídne rozhodné ne!, tedy černou a červenou barvu. Očistí ji a oživí. Když bude chtít, může se časem přidat ke skupině. Jak už víme, když položíte svůj obrázek před ostatní, podělili jste se o sebe víc, než kdybyste použili slova.
Jasmína mi dovolila napsat tenhle článek, protože svoje obrázky nebere moc vážně. Jsou pro ni jako ty drobky, které má pod nohama postava na prvním obrázku. Nejsou užitečné. Nevím ani, jestli tohle bude číst. Pokud ano, asi bude mávat rukama a říkat, že ta zelená vrata tam ale ve skutečnosti jsou! A takhle přesně se to odehrálo! A takové tvary ty kopce mají! Bude mít pravdu.
Nám však nejde o vyjádření stanoviska, o tvrzení, o popis. Ještě jednou se vrátím k alchymii. Když na obrázky pohlížíte jako na pasivní zdroj informací, nedoberete se výsledku. Alchymické symboly, příběhy a postupy (nebo obrázky) jsou určené k tomu, aby vaši mysl uvedly do pohybu. Proto bývá klíčová informace často na jiném místě, proto je odpověď, kterou potřebujete, v určité vzálenosti od otázky. Pohyb, jenž musíte vykonat mezi otázkou a odpovědí, je zásadní součástí této odpovědi. To je rozdíl mezi pouhou informací a poselstvím.