V poměrně krátkém období devítiměsíčního těhotenství se ve všech generacích dvou rodů uvolňují všechna dosavadní místa s jejich právy a povinnostmi a vývojovými úkoly, aby v nich mladší generace vystřídala tu starší, vznikají nové vrozené a získané vztahy plné nepokojného ustalování a sžívání. Kolem dítěte, které se brzo narodí, se dává do pohybu celá vztahová síť a každý v ní dostává své nové respektované místo. 

Zdravá rodina  

je soudržná a stabilní, současně však respektuje autonomii každého jednotlivce. Umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost v myšlení a hodnocení. Zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti, sounáležitosti a vzájemnosti. Zdravá rodina je pružná ve vztahu k okolí, schopná kreativně řešit situace, které přináší život, reaguje na ně adekvátně. Mění svou strukturu, vztahy rolí a pravidel. Její členové si navzájem vyjadřují podporu, zájem a zaujetí při společných rozhovorech a činnostech. Vedle adaptability a tvořivosti je také důležitá stabilita systému - "přes všechny změny jsme to stále my". 

— Lenka Šulová, Raný psychický vývoj dítěte

Rodina je živý aktivní organismus, který všemi prostředky, biologickými, psychickými i sociálními, sám sebe neustále nově uspořádává tak, aby byly zajištěny podmínky pro plnění aktuálních vývojových úkolů. Každý člen rodiny se stává prostředím pro ostatní, vzájemně se ovlivňují a jsou si k dispozici tak, že prospívají nebo neprospívají.

— Ludmila Trapková, Vladislav Chvála, Rodinná terapie psychosomatických poruch 

Po celé dětství dítě vykonává pohyb mezi mámou a tátou. Svou zkušenost s matkou a otcem bude už navždy promítat  

do celého světa. Všichni tři musejí spolupracovat a vydržet frustraci, že dítě na chvíli neleží ani v jedné náruči dost jistě. Jeden druhému nemůže pomoci tak, že by jeho úkol vzal na sebe. Pomáhá dvěma ostatním tím, že plní, co je jeho vlastním úkolem. 

— Ludmila Trapková, Vladislav Chvála, Rodinná terapie psychosomatických poruch a Rodinná terapie a teorie jin-jangu

Postoje matky a otce k dítěti odpovídají vlastním potřebám dítěte. Novorozeně potřebuje matčinu nepodmíněnou lásku fyziologicky i psychologicky. Od šesti let začíná dítě potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Posláním matky je, aby dala dítěti pocit bezpečí v životě, posláním otce je dítě učit, vést je k tomu, aby se umělo potýkat s problémy, před nimiž se octne v té společnosti, do níž se narodilo. V ideálním případě se matčina láska nepokouší bránit dítěti v dospívání, nepokouší se odměnovat bezmocnost. Matka by měla věřit v život, nebýt přestarostlivá a nenakazit dítě svými obavami. Částí jejího života by mělo být přání, aby se dítě stalo nezávislým a aby se nakonec od ní oddělilo. Otcova láska by se měla řídit principy a nadějemi; měla by být spíše trpělivá a shovívavá než hrozivá a autoritářská. Měla by dávat vyrůstajícímu dítěti stále rostoucí vědomí vlastních schopností a nakonec mu dovolit, aby se stalo svou vlastní autoritou a obešlo se bez autority otcovy. 

Dozrálý člověk se dostane do stádia, kdy je sám sobě matkou a otcem. Má jakoby mateřské a otcovské vědomí. Mateřské vědomí říká: "Není žádná chyba, žádný zločin, který by tě mohl zbavit mé lásky, mého přání, abys byl šťastný." Otcovské vědomí říká: "Jednal jsi nesprávně, nemůžeš se vyhnout důsledkům svého nesprávného jednání, a hlavně se musíš změnit, abych tě měl rád."

Vyzrálý člověk se osvobodil od vnějších postav matky a otce a vybudoval je v sobě. Mateřské vědomí vybudoval na své vlastní schopnosti k lásce a otcovské vědomí na svém rozumu a soudnosti. Vyzrálý člověk miluje mateřským i otcovským vědomím, ačkoli se zdá, že si navzájem odporují. 

 

Tento vývoj, v němž připoutání k matce je postupně nahrazeno připoutáním k otci, až nakonec dojde k syntéze obojího, je základem duševního zdraví a podmínkou dosažení zralosti. 

 

— Erich Fromm, Umění milovat 

606 242 630

Poliklinika U Tří lvů

U Tří lvů 294/4

​České Budějovice

© 2016 - 2021